Globalizace je v plném proudu. Nezůstává jí ušetřena ani hudba. Pomineme-li veškeré sporné etické a jakékoliv další aspekty tohoto jevu, existují přiklady, kdy to s sebou nepřináší jen ztrátu osobitosti či unifikaci veškerých finálních produktů. Své o tom ví i rozrůstající se komunita fanoušků ruských MOTORAMA. Rostov na Donu situovaný v západní části této rozlehlé země by jen málokdo odhadoval jako ruskou pobočku manchesterského soundu. Britský export do těchto končin lze řadit k vývozu špičkového zboží, které tento transport přežilo bez úhony.

To se ale už hrabu v nedávné minulosti, protože tato sympatická skupina má sebou už několik zdařilých počinů, včetně skvělého předloňského alba „Alps“. Nahrávka doslova narvaná chytlavými songy, které se jen ztěží oposlouchají, zapůsobila jako zjevení z jiného světa. Přitom jádro celého „problému“ tkvělo toliko v jednoduché kytarové muzice, jež si pro magnet na posluchače nemusí chodit k sousedům, kde jsou k mání ohrané a kýčovité motivy.

A proč ta zmíňka o jistém průmyslovém městě ve Velké Británii? Zasvěcení už určitě vědí a těm ostatním to patrně dojde okamžitě po pár úvodních tónech. Ve hlase Vladimíra Paršina lze snadno identifikovat barvu a melancholii Iana Curtise, což je asi nejvýraznější podobnost s JOY DIVISION. Máme tady sice přímočaré kytarové vály skromnější stopáže, ale kromě některých dalších drobných aspektů, jako je například důraz na dobový, dnes už lehce dřevní zvuk, veškerá podobnost MOTORAMA s anglickou legendou končí.

Spíše však než výlet po temných zákoutích lidské duše čekejte lehce zádumčivou procházku po těch radostnějších stránkách naší existence. Nostalgický podtext „Calendar“ je jen jednou, avšak možná jeho nejvýraznější dimenzí. Za ní se však skrývá přeci jen pestřejší svět, než se může na první pohled zdát. Desítka vzácně vyrovnaných písní (což je mimochodné příznačné i pro předchozí album) v sobě nese kromě všudypřítomné zádumčivosti i radostnější východiska. Smutná radost, dalo by se s trochou nadsázky říci. Radost ze života, pouhé existence... Radost z hudby.

Ta tedy především, o tom není sporu. MOTORAMA si svůj žánr doslova hýčkají. Pohrávají si s ním s nepředstíranou chutí a grácií. Jednoduché post-punkové a indierockové vzorce přetvářejí ve funkční rovnice, kde ačkoliv příliš mnoho neznámých není, však paradoxně nechybí opakovaná chuť dopátrat se konečného výsledku. Úsporná produkce se nesnaží maskovat minimalistické rockové aranžmá. Zároveň jí však nechybí náležitý prostor, znásobující nostalgický nádech vokálů. Teskné kytarové vyhrávky a mnohé vzletné refrény pak náležitě dotvářejí velmi působivý výsledný dojem.

Je to zvláštní. Tihle Rusové předvádějí nefalšovanou esenci ostrovní kytarové muziky, jež vládla před třemi dekádami a přesto při jejím poslechu nelze nepomyslet na sluncem prosvětlené březové háje Matičky Rusi. Hudební globalizace je prostě skutečností. Pokud však transfer know-how neproběhne pouze ve formě otrockého kopírování, není nutné být pohoršen. Tento chytrý koktejl kytarového retra a podmanivého písničkářství je toho důkazem.